Na únorovém zasedání zastupitelstva města Neratovice navrhl zastupitel Jozef Hornák (ČSSD) udělit čestné občanství dvěma neratovickým policistům Milanu Procházkovi a Michalu Šimánkovi, kteří pomáhali místním orgánům v Maďarsku a Slovinsku zvládat vlnu uprchlíků.
Oba policisté si nepochybně zaslouží úctu za práci, kterou odvedli a ke které se přihlásili nad rámec svých běžných pracovních povinností. A zastupitel Hornák přednesl tento návrh jistě v dobrém úmyslu.
Jenže institut čestného občanství je určen pro ocenění lidí, kteří udělali pro město něco opravdu mimořádného nebo se o město zasloužili svým celoživotním úsilím.
V Neratovicích žijí přinejmenším stovky lidí, kteří ve svém zaměstnání, a to i ve službě svým spoluobčanům, podávají výkony nad rámec svých běžných povinností či požadavků svého povolání.
Jsou to minimálně všichni pracovníci ve zdravotnictví, kteří přes obrovský nedostatek lékařů, zdravotních sester a dalšího zdravotnického personálu udržují zdravotní péči v Česku na světové úrovni prací mnohdy hraničící se sebeobětováním.
Stejně můžeme jako mimořádné chápat nasazení učitelů, kteří vyučují ve třídách s příliš velkým počtem žáků s rostoucím počtem dětí s poruchami chování.
A takto bychom mohli vyjmenovat řadu dalších profesí, v nichž lidé z našeho města podávají mimořádné výkony, pracují ve velkém stresu či v zhoršených podmínkách či dělají práci navíc, mnohdy neplacenou.
Policisté, hasiči a mnoho dalších pomáhali mimořádně i během povodní přímo v našem městě.
Neměli by pak také oni být oceněni čestným občanstvím města, má-li být všem udělováno podle stejných kritérií?
Město by mělo najít jiný způsob, jak oba policisty ocenit.
