Na zářijovém zasedání zastupitelstva města jsem jako jeden z mála zastupitelů hlasoval proti usnesení o zahájení jednání města s římskokatolickou farností o prodeji či dlouhodobém pronájmu části Společenského domu.
Nelíbilo se mi, že takto citlivá záležitost má být rozhodnuta zastupitelstvem bez předchozích jednání mezi koalicí a opozicí pouze na základě materiálu, který dostali zastupitelé pouhý týden před hlasováním.
Prodej městského majetku je vždy citlivou záležitostí, a v tomto případě jde ještě o záležitost citlivější, jelikož jde o prodej majetku města v centru a ještě k tomu katolické církvi.
Zajímalo mě, jak vedení města chce o správnosti takového postupu přesvědčit neratovickou veřejnost, která zrovna ke katolické církvi (zejména díky tzv. církevním restitucím) nechová příliš pozitivní vztah, stejně jako využití případných peněz získaných z prodeje.
Starostka města Mgr. Mrzílková mi ve své odpovědi dala najevo, že tyto dotazy nepovažuje za vůbec relevantní.
Varoval jsem před tím, že ignorování veřejnosti i opozice nutně povede ke konfliktu ve městě. To se bohužel zejména od loňských komunálních voleb stalo takovým leitmotivem neratovické komunální politiky.
Ačkoliv se považuji za militantního ateistu a rozhodně nejsem příznivcem prodejů městského majetku, v tomto případě se spíše kloním k navrhovanému prodeji.
V tištěných Neratovinách jsem pokusil shrnout výhody a nevýhody prodeje. Nyní jsem si přečetl článek Michale Hampejse „Neratovický SpolDům: místo snahy o získání dotace na rekonstrukci se řeší jeho rozdělení,“ což mě přimělo k reakci.
V první řadě chci zdůraznit, že jsem rád, že se prodej/pronájem části Společenského domu stal předmětem veřejné diskuse. Je to něco, co Neratovicích zoufale po desetiletí chybělo a s časem a zkušenostmi se diskuse nad důležitými otázkami místní komunální politiky doufám nabere také kultivovanějších forem.
Domnívám se však, že se Michal Hampejs v některých svých argumentech mýlí. Nejvíce souhlasím s tím, že by lidé měli více chodit na zasedání zastupitelstva, a to nejen kvůli pobavení, ale také proto, aby byli u voleb informovanější.
Michal Hampejs ve svém článku především vychází z nevyřčeného předpokladu, že Společenský dům pro svůj rozvoj dané prostory potřebuje.
Realita je ale úplně jiná. Společenský dům je ve své současné podobě opravdu příliš velký a představa, že zájem o kulturu v našem městě v budoucnu stoupne tak, že SD využije všech svých prostor, sice považuji za milou, ale nereálnou.
Je to naopak skutečnost, že velká část rozpočtu SD jde na energie, co brání navýšit stav personálu a počet zajímavých kulturních akcí Společenského domu. Snížení nákladů o náklady na nevyužívané prostory naopak prospěje většímu využití prostor přístavby Společenského domu a městského kina.
Z prodeje získané prostředky lze investovat do dalšího zvelebení Společenského domu, jehož mnohé vybavení je na pokraji funkčnosti a má řadu dalších problémů, jakým je třeba špatný přístup pro špatně pohyblivé lidi do knihovny.
To bylo totiž přesně to, co jsem si přál od starostky města slyšet na zářijovém zastupitelstvu, totiž ujištění, že se finance získané prodejem nerozpustí do rozpočtu města, ale budou součástí řešení situace Společenského domu a Městské knihovny.
Michal Hampejs v článku argumentuje za to, aby se spíše město pokusilo získat dotaci na rekonstrukci Společenského domu. Nejsem schopen odhadnout, jaké jsou šance na získání takové dotace. Nicméně ani rekonstrukce Společenského domu z případné dotace neřeší využití nevyužívaných prostor, má maximálně potenciál snížit energetickou náročnost objektu, ale pořád tu hovoříme o financování energií pro nevyužité prostory.
Najít využití pro tyto prostory podle mě není tak snadné, jak naznačuje Michal Hampejs. Nemyslím si, že se jedná o atraktivní prostory. Ostatně za 25 let je římskokatolická církev prvním zájemcem o tyto prostory. Jsem si vcelku jist, že pokud by tyto prostory byly atraktivní, na radnici by se střídali různí podnikatelé (a podnikavci) s nabídkami na odkoupení těchto prostor.
Michal Hampejs má pravdu v tom, že finanční vyrovnání se s církví za pozemek hřbitova přímo nesouvisí s prodejem Společenského domu. Nicméně lze jej v rámci tohoto prodeje řešit.
Navrhuje, aby církev získala buď pozemek parkoviště „na staré benzínce“ nebo objekt bývalé mateřské školky Urxova. V tomto prvním případě by podle názoru Michala Hampejse získaly Neratovice novou dominantu.
Abych byl zcela upřímný, nepřeji si, aby novou dominantou našeho města byla jakákoliv náboženská stavba. Decentní rekonstrukce prostor části Společenského domu mi přijde jako varianta, která umístí svatostánek do centra města, aniž by vyjadřovala jakoukoliv dominanci jakékoliv církve či náboženství.
Odprodej bývalé mateřské školky Urxova oproti prodeji části Společenského domu nepředstavuje nic zásadně jiného. Také by město přišlo o svůj majetek. Rozdíl je v tom, že pro tento objekt bude zcela jistě snazší najít využití. Proto mi tento nápad nedává valný smysl.
Argument, že poblíž bývalé školky bude vlaková zastávka, nepovažuji za příliš silný vzhledem k tomu, že Společenský dům je nedaleko nádraží a dvou zastávek autobusů.
Současné Neratovice zdědily objekt Společenského domu projektovaný a postavený do jiné doby – do doby, kdy energie byly za hubičku ze Spolany, kdy lidé měli více volného času a mnozí i více peněz na utrácení za zábavu.
Tato doba se již nevrátí. A i kdyby se město konečně rozhodlo mít nějakou ekonomickou politiku, která povede k větší a kvalitnější zaměstnanosti ve městě a zároveň s koupěschopností by se zvýšila i poptávka po kultuře, myslím si, že ji lépe pokryje takový Společenský dům, který bude mít více personálu a větší část svého rozpočtu na kulturu než na vytápění nevyužitých prostor.
Mnohé občany toto mé stanovisko jistě překvapí, nicméně jsem o tom uvažoval poměrně dlouho a podrobně. A doufám, že jsem své pohnutky pro své stanovisko dostatečně vysvětlil.
Prodej části Společenského domu samozřejmě není zcela bez rizik. To, na co bych si ale dal skutečně dobrý pozor, je ale spíše to, jaké podmínky prodeje vedení města s církví vyjedná.
Zejména po nedávných zkušenostech s rekonstrukcí Masarykovy ulice, změnou územního plánu číslo 3 či s přístavištěm v Lobkovicích nemohu říci, že bych oplýval důvěrou v jeho schopnost dobře a výhodně pro město vyjednávat a komunikovat s občany. Na to se hodlám zaměřit a myslím, že i občané by se měli zajímat o detaily případného prodeje či dlouhodobého pronájmu části Společenského domu katolické církvi.
Michala Hampejse bych určitě chtěl ocenit za snahu o této věci rozvířit veřejnou diskusi, ačkoliv s jeho argumentací a návrhy vesměs nesouhlasím.
