V souvislosti s privatizací městských bytů se často hovořilo o obřích dluzích jejich nájemců na nájemném a službách vůči městu. Čísla ukazují, že vedení města se rozhodlo pro jejich privatizaci, ačkoliv tyto dluhy rapidně poklesly.
Město dnes registruje zhruba 2,2 milionu Kč dluhů z roku 2012, 1,9 milionů Kč z roku 2013, 1,5 milionů Kč z roku 2014 a za poslední uzavřené období, tedy rok 2015, pak 1,15 milionů.
Oproti roku 2012 je tak dluhy nájemců městských bytů vůči městu poklesly během dalších třech let na polovinu. Ve skutečnosti je ale zlepšení platební morálky nájemců městských bytů ještě lepší, než naznačují tato čísla, vzhledem k tomu, že na umoření dluhu z roku 2012 měli dlužníci o tři roky déle než na umoření dluhu z roku 2015.
Do rozpočtu města se z hospodaření s městskými byty převádí každoročně v průměru kolem 5 milionů korun.
Otázka zní, proč radnice přistoupila k privatizaci městských bytů právě v době, kdy se po několik let zlepšuje platební morálka nájemců a začínají se řešit staré dluhy většinou bývalých nájemců vůči městu.
Zároveň v současnosti velmi nízké úrokové sazby, které umožňují získání velmi výhodných úvěrů, spíše volají po navyšování majetku města skrze investice do užitečných projektů trvalého charakteru.
V tomto kontextu marně hledám v postupu naší radnice logiku.
Samozřejmě řada objektů ve vlastnictví města potřebuje rozsáhlé investice a prodej městského majetku je jedním ze způsobů, jak získat prostředky na jejich uskutečnění. Jenže při takovém postupu je nasnadě otázka, co bude město prodávat, až bude potřeba dalších investic, když nyní sníží příjmy rozpočtu ze svého majetku do budoucna.
