Dění ve městě

Na návštěvě u vážně postižené Adélky v Neratovicích

Krátce po poledni mě na větrné Baarově ulici vítá mladá žena. Představíme se a podáme si ruce. Monika Žďárská mě vede malým dvorkem do malého, ale útulného dvoupatrového domku. Hned po vstupu si všímám čtyřleté Adélky, kterou drží v náručí její prababička.
Adélka na mě kouká krásnýma velkýma očima plnýma modři. Má ráda přítomnost cizích lidí.
Zatímco mi hostitelé uvaří kávu, sedám si na gauč vedle ní. Mezitím do místnosti vchází přítel Adélčiny maminky Jan Urban, přivítá mě a začínám naslouchat příběhu Adélky a její rodiny.
Adélce bylo jen několik měsíců, když lékaři zjistili, že trpí vážným postižením, chybí jí část mozku. Odborně se nazývá semilobární holoprosencefalie.
„Je to porucha, o které toho na internetu najdete jen málo. Většina takto postižených se nedožije ani narození. Adélka je ale bojovnice,“ říká Monika
Žďárská.
Nedokáže jíst, chodit, ani sedět. Vyžaduje pozornost 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, 365 dní v roce. Většinu času ji musí někdo držet v náručí.
Někdy si Adélka bezděčně ublíží, třeba když se kousne, a začne pak plakat. Její maminka, její otčím či prarodiče pak musí rychle její pozornost obrátit na něco jiného foukáním na její obličej. Při delším pláči se totiž Adélka začne dávit.
Má speciální židli, ve které ale sedí nerada, a také speciální kočárek. Ty rodina získala od deníku Blesk, neboť přišly na 96 a 72 tisíc.
Pomáhají jí rehabilitace a jízda na koni s asistentem při hippoterapii.
Dvakrát týdně se o Adélku od devíti ráno do jedné odpoledne postarají v denním stacionáři na Proseku. Návštěvy úřadů, nezbytné nákupy a veškeré zařizování musí její maminka Monika stihnout v těchto hodinách.
V duchu cítím velkou lítost pro Adélku a žasnu nad obětavostí její rodiny, se kterou se o ni všichni starají. Říkám si, kolik z nás by se dokázalo takto obětovat.
Musím se ptát na nepříjemné otázky ohledně finančních záležitostí. Radost mi to nedělá, ale potřebuji vědět co nejvíce. Lidé jsou v dnešní době, kdy se setkávají s různými podvody téměř každodenně, nedůvěřiví.
Říkám si v duchu, jak je dobře, že žijeme v civilizované zemi a době a snažíme se postarat o nemocné, postižené nebo staré, a jakou cestu lidská společnost ušla od dob starověké Sparty, kde se „nepotřebných“ zbavovali shozením ze skály.
Adélka tak v loňském roce měla nárok na příspěvek na koupi nového vozu ve výši 180 000 Kč. Do auta se musí vejít nejen Adélka a její kočárek dnes, ale také za deset let, kdy bude Adélce 14 let a bude mít pravděpodobně invalidní vozík. Příspěvek se totiž přiznává jednou za deset let.
„Všichni, jichž jsem se ptal, se mi vysmáli, že takové auto se za tuto cenu nedá pořídit,“ vysvětluje mi Jan Urban, který se o holčičku stará jako o vlastní. „Pak jsme objevili jeden vyhovující model vozu Dacia, ale museli jsme si půjčit od tety.“
Dvacet tisíc přispěl jeden bohatý dárce, dalších několik tisíc se podařilo vybrat v humanitárních sbírkách, ale rodina stále dluží na 50 tisíc.
Nemohou si dovolit úvěr splácet postupně po delší dobu. Úroky jsou vysoké a sociální podporu pro zdravotně postižené Nečasova vláda výrazně seškrtala.
Například příspěvek na mobilitu, kterým stát přispívá Adélce na benzín při dojíždění na terapie či do stacionáře, se smrskl téměř o polovinu na 400 Kč měsíčně.
„Péče o tak vážně postižené dítě, jakým je Adélka, stojí hrozně moc peněz. Splácení úroků z půjčky na auto by nás finančně položilo.“
Také z finančních důvodů mladý pár s dcerou bydlí u Moničiných rodičů.
Do pátku 22. března probíhá Dražba věcí pro Adélku, do které se dá připojit na facebooku.
Adélčina rodina bude ráda za sebemenší příspěvek, který jim pomůže umazat dluh za auto, a díky tomu se také ještě lépe popasovat s náročným úkolem péče o Adélku.
Přispět můžete zasláním libovolné částky na účet číslo 209363742/0600.

Související články

Back to top button