Pavol Hammel dnes zahajuje koncertem v Praze své turné po Česku. V neratovickém Společenském domě si ale už včera udělal se svou kapelou veleúspěšnou koncertní generálku.
Pavol Hammel patří mezi legendy, které stály u zrodu československého bigbítu. S kapelou Prúdy začal hrát už v roce 1963. Nyní ve svých 65 letech se rozhodl vybrat nejlepší skladby své kariéry a vydat se s nimi na turné.
Pavola Hammela s akustickou kytarou doprovázel špičkový slovenský kytarista Juraj Burian a tři čeští muzikanti: klávesista Vítek Pospíšilovi, Petr Tichý na kontrabas a Michal Pajdiak na perkuse.
Absence tradiční bigbítové bicí sestavy a elektrické basy dávala tušit, že koncert bude spíše komorní.
A skutečně, Pavol Hammel v první části koncertu hrál především své baladické skladby. Ovšem několika ostřejšími skladbami vyvedl publikum z omylu, že bude celý koncert v pomalém tempu.
Ti, kdo z Hammelovy tvorby znají jen televizní hitovky jako „Učitelka tanca“ či „ZRPŠ“, museli být překvapeni hloubkou jeho skladeb, včetně textů. Při písních jako Balada o smutném Jánovi člověka až zamrazilo v zádech.
Za zmínku určitě stojí také až zlověstná skladba „Šesť starcov“ odkazující na pád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968, což také v době normalizace vedlo k zákazu této písně.
Pavol Hammel neošidil ani ty fanoušky, kteří si přišli poslechnout jeho nejznámější písně jako „Medulienka“ či zmiňovanou „Učitelka tanca“, na kterou ale došlo až v přídavku.
Pavol Hammel se nijak netají, že „Medulienku“ by sám už opravdu nevybral, na téma čehož také několikrát zavtipkoval. Ostatně získal si sympatie publika také svým skromným a nenuceným vystupováním.
V neposlední řadě čišela ze všech členů kapely i muže v hlavní roli obrovská radost z hudby, kterou pětice pánů muzikantů dokázala nakazit i čtyři desítky přítomných fanoušků dobré hudby.
Není divu, že se jejich velká část po koncertě sesypala kolem stolku, kde se prodávaly Hammelovy desky, aby si doplnila svou sbírku. Nemálo fanoušků proniklo také do zákulisí, aby ukořistilo autogram.
Byli jsme tedy svědky dalšího dobrého počinu dramaturgie Společenského domu, který by si zasloužil větší návštěvu. V Malém sále, kam se koncert výborně hodil, bylo ještě dost volných míst.
