V pátek 7. března 2014 proběhlo v neratovickém Jazz klubu vystoupení legendární neratovicko-byšické formace Wolfgang Lederer.
Skupina, která se hlásí k psychedelickému rocku, adoptovala jméno vynikajícího harmonikáře, který v terezínském ghettu za války zpříjemňoval spoluvězňům život tím, že doprovázel na akordeon původně klavírními doprovody houslového sólistu Egona Ledče.
Když se sál Jazz klubu trochu zaplnil lidmi, bylo jasné, že tentokrát nepůjde o divoký psychedelický večírek ve stylu byšického mlýna. Osazenstvo připomínalo spíše kavárničku dříve narozených, autora těchto řádků nevyjímaje.
Ač nejsem hudební kritik a ani nejsem poznamenám hudebním vzděláním, kapela předvedla po hudební stránce na poměry undergroundu velice slušný výkon, ale to je u Wolfganga Lederera standardem.
Vystoupení postavené zejména na kytarových sólech Bodieho, směřovalo zbytečně dovnitř, maličko více pódivé show by mu podle mého prospělo.
Zazněla i vzpomínková skladba Sun Doesn´t Shine, ve světové premiéře jsme zhlédli nový vydařený videoklip s živým doprovodem a závěrečná 25-minutová kompozice Falling Down dávala pocítit, jak neuvěřitelně se vleče čas za zdmi terezínského ghetta. Délka skladby napovídá, že do hudební televize Óčko pan Lederer zatím namířeno nemá.
Následovaly nezbytné přídavky a potom zase zpátky domů do nepsychedelické reality.
Jak se po vystoupení vyjádřil leader kapely Phillip Andrew Bodie: „Na to, že ta kapela vznikla vlastně mimochodem, je to snad docela dobrý!“
Ano, a nejen docela. Ostatně, spousta dobrých věcí byla objevena mimochodem, např. penicilin. Anebo, když už jsme u té psychedelie, prof. Albert Hofmann objevil účinky LSD25 taky úplnou náhodou.
Snad tedy Falling Down pana Lederera míří vzhůru. Ostaně, jak vím z jednoho nočního vlakového interview s Bodiem, jejich ambice jsou dokonce zaoceánské.
Tomáš Lachman
