Naše známá rodačka Ljuba Hermanová by dnes 23. dubna oslavila 107. narozeniny.
Narodila se a dětství prožila v bývalém nádražním domě, protože její tatínek byl úředníkem na státní dráze. Když se nádraží přestěhovalo, dům chátral.
Před několika lety ho ale koupil velmi schopný řemeslník Dalibor Švarc, který z něho udělal krásné místo k bydlení. Ve sklepě je zkušebna, kde se svou kapelou vzdávám čest paní Hermanové a jejímu povolání. Čest naší talentované spoluobčance vzdává i pamětní deska, kterou je dům opatřen.
,,Nebyla jsem dítě, byla jsem kvítí, kvítí z čertovy zahrádky. Měla jsem krásné a veselé dětství. Těch lumpáren a klukovin, co jsem se navyváděla. Měla jsem být kluk – tedy alespoň maminka to říkala – a bratr měl být holka.
Náš Honzík totiž umýval nádobí a přebaloval panenky, zatímco já, začerněná uhlím, na hlavě čelenku ze slepičích brků, jsem lezla po stromech a vymetla kdejaký komín.
Úplně se vidím v legračním kloboučku s třešničkami na neratovickém nádraží, jako malá holčička.
Pak se zas vidím, jak mažu tátovi se džbánem pro pivo, jak ho stavím na zem a jdu si s klukama začutat na hřiště, zatímco mi kluk Tomšů naházel do piva slepičí hovínka. Takže pivo nemělo pěnu, ale zato mělo na dně hustou kašičku…“
Tak vzpomíná Ljuba Hermanová na své dětství, prožité u nás v Neratovicích, kde žila až do svých jedenácti let, než se s rodiči odstěhovali do Prahy.
Její kariéra začala v Osvobozeném divadle, kde tenkrát vypadla zpěvačka, a díky známosti, kterou u tohoto divadla měla, nastoupila na její místo. Tou dobou byla právě přijata na konzervatoř, ale protože hned dostala toto angažmá – navíc u Voskovce a Wericha, které velmi obdivovala – na konzervatoř nakonec nešla.
Její hvězda stoupala tryskem vzhůru. Kromě Osvobozeného divadla,
kde jí V+W s Jaroslavem Ježkem napsali jeden z jejích nesmrtelných hitů ,,Život je jen náhoda,“ hrála a zpívala ve Varieté Karlín, v Národním divadle v Bratislavě, v Treater an der Wien (ve Vídni), v Novém divadle Oldřicha Nového.
Během druhé světové války nesměla vystupovat, ani natáčet, neboť tatínek měl židovský původ.
Po válce hrála a zpívala v Hudebním divadle Karlín, v Divadle Na zábradlí, kde se stala zakladatelkou (tehdy) moderního českého šansonu, u kterého už celý život zůstala.
Byla to zkrátka ,,její parketa,“ o čemž svědčí i nabídka vystupovat ve slavné pařížské Olympii, která byla Mekkou šansonu.
Ljuba Hermanová se, ve své pověstné vitalitě, dožila 83 let. Zemřela 21. května 1996, a je pochována na Vyšehradském hřbitově.
,,Naučila jsem se ztrácet, protože jsem uměla i brát. Nebrečela jsem, protože jsem se uměla smát. A jenom ten je vědoucí, kdo jednou byl dole, jednou nahoře.“
Dodává závěrem zdejší rodačka, jež přežila dvě světové války a čtyři manželství. A na kterou právem můžeme být hrdí.
