Kultura

Bývalý ředitel neratovického Společenského domu Ivan Fried vydal svou první básnickou sbírku

Bývalý dlouholetý ředitel Společenského domu Ivan Fried nezahálí ani na penzi. V prosinci loňského roku vydal svou literární prvotinu básnickou sbírku Básník beze jména.

Přinášíme recenzy Radany Šatánkové, která vyšla ve studentské revue Babylon:

Básník bez jména

V prosinci 2020 vyšel v nakladatelství Talent pro ART pozoruhodný knižní debut. Nenechte se zmást básnickou prvotinou, autor Ivan Fried (*1952 v Praze) zde již dávno předtím zanechal stopu pestré tvůrčí i životní trajektorie. Autor působil zejména v Praze několik dekád jako divadelník, dramatik, textař, publicista, je též básníkem a před časem (od r. 2017) se vydal na vlastní písničkářskou sólovou dráhu, která je završením veškeré předchozí činnosti. A tak přišla do jeho života staronová milenka – kytara. S odvahou a vlastním originálním přednesem Ivan oslovuje publikum – často hovořil, že jde o tzv. zpívanou recitaci. Síla jeho vystoupení spočívá v tom, co a jak sděluje; jednoduše řečeno – uvěřitelným způsobem. Deviza textů mnohdy připomíná tvorbu Karla Kryla, na kterého, troufám si tvrdit, přirozeně navazuje, i když ne všechna sdělení by se dala pojmout jako protestsongy. Ivan je díky divadlu a zkušenostem z perzekucí v dobách minulých velice citlivý identifikátor dění ve společnosti, nadto je vnímavý na ono „znamení doby“. Někdy mohou jeho slova i vyděsit – to když Ivan projevuje své další obdarování.

Prorocké texty a vize

Číst autorovu poezii znamená procházet se v několika staletích a světových končinách najednou. Ivan čerpá z bohatého kulturního literárního dědictví Evropy (Shakespeare, Michelangelo, Goethe) a Ruska (vliv Bulgakova, Dostojevského), i z východních kultur (např. básně Buddhistická housenka jara, Za ním až do oblak). Ovšemže téma a formu básnění neurčuje pouze vzdělání a rozhledy, Ivan dokáže tvořit také intuitivně a hravě („Poezie je chuligán/ tečka/ sláva je svatební vlečka…“).

Do výboru jsme zařadili i některé básně z dřívějších dob (70.−80. léta), vyznačující se strohostí, úsečností. Místy texty zase výrazně tíhnou k jazzové scéně či protagonistům bluesového a soulového hudebního žánru („Proto jsem našel/ Američanku jménem/ Janis Joplin/ a řekl tohle je věc”).

Z průřezu padesáti let Friedovy tvorby (1970−2020) jsme vybírali do knižního debutu tak, aby bylo zastoupeno každé tvůrčí období jako jedna z pestrých tváří autora. Neopomenuli jsme ani verše milostné, stejně jako texty písní, jež zazněly v divadelních hrách autora – psal je nejčastěji pro divadlo Esence.

Zalistujeme-li v knížce, která na sebe nechala dlouho čekat, všimneme si například i autorovy slabosti pro baroko, hraběte Šporka, motivy s mementem mori. Pokračujeme-li dále – autor vzpomíná italského malíře, sochaře a básníka Michelangela (viděl jsem žebřík/ na kterém stál Michelangelo) a Sixtinskou kapli.

Svět autora je svět andělů, dialogu s Bohem („Poslal jsem esemesku Bohu/ zdali ho milovati mohu“), („má bolest je stále větší/ promluv, Otče, lidskou řečí“), rozhovoru Mistra a Markétky („Co na mne vidíš?/ Úsečně ses ptala a voda z pítka ti pozlatila ústa/ … /Jak se jen napít bez žízně?, myslel jsem na konec/ jistého tance – Danse macabre“), svět smrti a lidské konečnosti („Ticho je v polích/ umírají a sípají/ vítr jim přináší další patrony// Po zemi lezou larvy/ Červa Obrovského“), pravdy, lásky. Schválně jsem nechala hledat nejčetněji užívaná slova, díky básni Žižkov je to onen Žižkov, se kterým byl autor v Praze léta spjat („…Žižkov je noc/ kdy holky balí ženy/ Žižkov je otevřený/ záchod pro stařeny/ … Žižkov je mládí/ českého undergroundu/ Žižkov je vše, co/ vyvolává srandu“).

Do popředí se dostávají také podoby již zmiňované lásky („sníh teče z okapů do dlaní/ láska je víra, co poraní“), a postava básníka („chtěl jsem být básník/ neměl jsem silný hlas“). Básníka, který si „chce půjčit křídla aspoň do oběda“, básníka, který nakonec zůstal bez křídel a bloudí po světě. A jak tak bloudí, narazí na magickou Prahu, která se stane skutečností v básni Chrliči („…Mozartův smích zakletý na Bertramce/ má něco z lásky pozdní renesance/ a město ve své milosti a kráse/ pohublým mnichům z Lhasy/ podobá se“), jež je asociací na Mertovu píseň.

Jde dál a cítí nutkavou potřebu napsat odrhovačku, něco od rány jako hymnu bohémů – a je tu známá Hymna kavárny: „Vzduch byl cítit erekcí/ a básník páchnul protekcí … Zbyla jen hvězda Betlémská/ a ta kavárna Balbínská/ ve které běhá Hrdina/ v buřince Winstona Churchilla.“ Náš básník byl i mlád, neztratil sice ideály, ale nemůže být naivní, zůstat s pouhými iluzemi, když svět i lidé kolem se proměnili. Vzpomíná na čistotu lásky (předposlední báseň v samostatném oddíle „Vzpomínka na lásku“, kde vzývá nevinnou Lýdii), vybavuje si odjezd na vojnu („V kapse mám pocit dne/ a několik lidí/ se se mnou loučí// odjíždím vlakem/ na vojnu/ je mi 21 let//“), píše ironický Epigram, poznamenaný zkušeností, a jsem si jista, že autor by jej byl schopen použít i jako epitaf: „Když jsem umřel/ plakala jste/ Když jsem žil/ jste se mi smála// Jste taková doopravdy/ anebo jste kráva?//“.

Krom básní a písňových textů doporučuji čtenářům pročíst i občasné poznámky v kurzívě; vypovídají o zajímavých okolnostech, upřesňují dobu vzniku, prozrazují, komu byly věnovány. Ovšem celá sbírka byla dedikována autorově dceři.

Za šťastné tvůrčí spojení považuji i přátelství autora se sochařem, výtvarníkem a pedagogem Kurtem Gebauerem (* 1941 v Hradci nad Moravicí), jehož kresby z období od 60. let do roku 2005 do knihy Ivan Fried pečlivě vybíral. Jejich tvůrčí přátelství trvá již od roku 1996, kdy se seznámili v budově Nové scény Národního divadla při zasedání jakési výtvarné komise. Ivan Fried coby ředitel kulturní instituce v roli žadatele, známý výtvarník Kurt Gebauer na straně komise. Ten také Ivana Frieda dostihl na chodbě a řekl, ať mu zavolá. A tak si volají podnes…

Závěrem chci zmínit ještě dvě básně. Poslední báseň sbírky byla napsána po miléniu, jmenuje se „A kde je poživačné srdce poezie?“, ne nadarmo v ní básník polemizuje. Projevil odvahu těch, kteří se odhodlají „říhnout do upravených řádků poezie“ neboť, odpovídá: „je to jak rituál/ bradavky umění/ a volné cesty ptáků/“. Co na tom, že v básni „Faustovská“ autor drze říká Satanovi: „Vše, co je v knihách, lidé již dávno vědí!!!“

Terén poetiky Ivana Frieda je obšlapáván dlouhá léta – místy autor rezonuje plaše, tiše, s vědomím pro krásné, svaté i posvátné; jindy zase osedlává Pegase s kraválem, bez příkras a kompromisů, vždy však v dobře střiženém kabátě.

Ivan Fried, Básník bez jména, Talent Pro ART, 2020

autorka je publicistka, básnířka, editorka knihy i kamarádka

Související články

Back to top button

Používáte AdBlock :(

Provoz našeho webu je závislý na výdělku z reklam. Prosíme vypněte si blokování reklam při procházení Neratovin. Děkujeme ❤️